Se Západem jsme se vyrovnávali po svém

Pomohli sestřelit špionážní letadlo U2, ukradli plány Concordu, okopírovali počítačové čipy Intelu, ze Západu dovezli i studii na „bezztrátové uskladnění brambor“ nebo 10 vzorků hybridní kukuřice. Výsledky každého špiona Vědeckotechnické rozvědky (VTR) komunistického Československa se prý rovnaly práci 11 špičkových vědců z Akademie věd, roční úspory domácího průmyslu díky nim dosahovaly desítek milionů tehdejších korun.

Do států západní Evropy, USA nebo Japonska byli techničtí špioni vysíláni od roku 1955, kdy jejich útvar vznikl. Pracovalo v něm kolem stovky rozvědčíků, kteří se považovali za elitu Státní bezpečnosti. Každý z nich ostatně mluvil alespoň dvěma světovými jazyky, většina pak měla inženýrské tituly z techniky, aby kradeným technologiím rozuměla. Byli mezi nimi zarytí komunisté i dobrodruzi, kteří se chtěli jen legálně podívat na Západ.

Tam příslušníci VTR oficiálně vystupovali jako obchodní atašé ambasád nebo zástupci státních podniků zahraničního obchodu. Na oficiálních recepcích se setkávali s šéfy zahraničních firem. Tajné materiály ovšem získávali hlavně verbováním místních vědců nebo zaměstnanců továren – od techniků po uklízečky.

Kolik materiálů na Západě celkem získali, se dodnes neví. Ještě donedávna zůstávaly některé části archivu technické rozvědky tajné – kvůli strachu z množství žalob, které by na český stát mohly podat firmy jako IBM, Siemens, Intel nebo General Electric. Těm všem a mnohým dalším českoslovenští špioni stopili jejich patenty nebo výrobní plány v hodnotě, která nejspíš dosahovala několika miliard československých korun.

„Nejúsměvnější názor, s kterým jsem se přitom setkal, byl ten, že rozvědka vlastně kradla. Západní státy ovšem zakazovaly vývoz moderních technologií. Musely se tedy hledat cesty, jak se s tím vyrovnat. A rozvědka byla jednou z nich,“ píše někdejší šéf československých průmyslových rozvědčíků Věroslav Sobek ve svých memoárech.

Už v roce 1949 uvalily demokratické státy embargo na vývoz zbraní, elektroniky, chemických výrobků nebo průmyslových strojů do komunistických zemí. „Pro Československo přitom embargo hlavně v 50. letech představovalo obrovský problém,“ říká historik Lukáš Cvrček. „Do země se přestalo dovážet množství surovin ze států, s nimiž první republika vedla čilé obchodní vztahy. Úkolem VTR tak bylo ze Západu získávat technologie, které by alespoň umožnily výrobu různých náhražek,“ dodává.

<img src=“prumyslovi_spioni_CSSR_na_lovu_technologii.svg“
alt=“Odkud ČSSR „získávalo“ vyspělé technologie. Ne o všech jménech okradených západních firem se v archivech dočtete. Česko se stále bojí žalob poškozených podniků. “>

Husákovo ticho z USA

Později se hospodářská omezení zmírňovala. Komunistické státy nakupovaly embargované zařízení třeba přes západní prostředníky, kteří zboží za vysoké přirážky dováželi i do Československa. Historik Cvrček zmiňuje příklad americké firmy York, která vyrábí ventilátory a pro niž sám dříve pracoval. „Naši technici během oprav Husákova ticha zjistili, že tamní ventilátory vyrobila právě firma York. Jen z nich někdo strhal štítky, které by původ zboží dokládaly. K nám je nejspíš dodala rakouská společnost Climaco,“ uvádí Cvrček, který pro mladší ročníky vysvětluje, že Husákovo ticho je lidové označení Těšnovského tunelu v Praze. Ten měl údajně na přání někdejšího generálního tajemníka KSČ Gustáva Husáka utišit hluk projíždějících aut v blízkosti přilehlého sídla vládnoucí strany.

Dlouhé stráně z Toshiby

Zatímco americký výrobce vzduchotechniky se kvůli přísnému embargu bál zboží do ČSSR dodat napřímo, japonská firma Toshiba se oficiálním obchodům s východním blokem nebránila. V roce 1979 tak třeba prodala Tesle Piešťany technologii pro výrobu počítačových čipů. To přitom komunistické rozvědce nebránilo, aby její špioni společnost sledovali příštích 10 let.

V prosinci 1979 třeba vedení VTR rozkázalo svým rozvědčíkům, aby získali informace o reverzní Francisově turbíně, kterou Toshiba vyráběla a která se montovala do přečerpávacích vodních elektráren. Z archivních zdrojů není zřejmé, zda se plány turbíny podařilo ukrást. Československu se ale hodily – rok předtím zahájilo stavbu přečerpávací elektrárny Dlouhé stráně.

Hlavním cílem špionáže v Toshibě ovšem byla počítačová elektronika, k níž se VTR vedle oficiální spolupráce dostávala také s pomocí zverbovaných místních agentů. V roce 1983 se jedním z nich stal také Izuka Jasuo, šéf polovodičové sekce Toshiby. Jeho krycí jméno bylo „Mikan“. „Mikan je svými vlastnoručně zpracovanými technologickými popisy dostatečně zkompromitován a přitažen ke spolupráci,“ píše v přísně tajném protokolu z června 1987 rozvědčík podepsaný jako „major V. Buk“. Japonský inženýr svým řídícím orgánům postupně předával různé vzorky počítačových pamětí, klíčový ale nejspíš byl jeho popis výroby snímacích CCD čipů. Ty se dnes používají v digitálních kamerách nebo foťácích. Rozvědce šlo ale o jejich využití k navádění vojenských raket.

I když byli tajní spolupracovníci rozvědkou běžně placeni, Mikan peníze nechtěl. „Dělají mu potěšení večeře v lepší restauraci, kombinováno s dobrým vztahem k sociálnímu systému ČSSR a osobním vztahům se mnou i dalšími přáteli z Tesly Piešťany,“ psal major Buk kostrbatě.

V roce 1987 se ovšem Mikan spolu s dalšími japonskými agenty odmlčel v reakci na mezinárodní skandál své firmy. Američané zjistili, že Toshiba dodává nehlučné lodní vrtule do sovětských ponorek, což ztěžovalo možnost jejich zachycení. Šlo o jasné porušení embarga na dodávku zbraní. USA proto firmě vyhrožovaly, že jí znemožní přístup na svůj trh. Trojice republikánských kongresmanů navíc demonstrativně rozbila rádia japonské značky kladivem. Špionáž proti Toshibě tak byla ukončena.

Ješitní vědci mluvili zdarma

V případě japonské firmy šla rozvědná práce vcelku hladce. To ovšem neplatilo o podnicích a výzkumných ústavech v západní Evropě a USA. Po srpnu 1968 sympatie k východnímu bloku na Západě poklesly – komunistický model se zdiskreditoval vpádem sovětských vojsk do Československa. Rozvědčíci do té doby verbovali na Západě agenty, kteří jim často pomáhali nezištně kvůli své levicové orientaci. Po roce 1968 už ovšem museli za utajované informace vesměs bohatě zaplatit.

Přesto jim u řady západních vědců stačilo využít jejich ješitnosti a faktu, že o ně projevili zájem zahraniční diplomaté a obchodníci, za než se špioni vydávali. „Vědci se pak vůbec nerozpakovali poskytovat kopie svých výzkumných zpráv,“ píše novinář Karel Pacner ve své knize o československé špionáži, v níž anonymně promluvili i bývalí příslušníci VTR.

Podle rozvědčíka V. spočívala další z běžných praxí třeba v dosazování československých studentů na stáže na západních univerzitách. „Našeho mládence tam zpravidla zahltily informace, s nimiž se mi bez okolků svěřoval,“ říká V. v Pacnerově knize. Když si pak studenta chtěli na univerzitě nechat, dala mu česká ambasáda neoficiální souhlas, který se ale rovnal emigraci. „S námi se přitom student scházel dále. Odměňovali jsme se mu tím, že jsme nedělali potíže jeho styku s rodiči,“ uzavírá V.

Tajné informace navíc vozili i domácí vědci, kteří se na Západě účastnili různých odborných kongresů. Lékař a přední výzkumník v léčbě rakoviny Jiří Bartek tak třeba mezi lety 1984 a 1990 z kapitalistických států do ČSSR posílal přes rozvědku biologické kultury a výzkumné přístroje. Bartek (krycí jméno Raki) se před pěti lety ke své spolupráci s StB přiznal. Přední čeští vědci se za něj přitom postavili, lékař podle nich nikoho nepoškodil.

Vedle lidí, kteří legálně vyjížděli za hranice, rozvědka využívala i emigranty. Na začátku osmdesátých let si třeba vytipovala několik Čechů a Slováků pracujících pro americké IBM, z něhož chtěla získat cenné počítačové technologie. StB si proklepla jejich přátele a rodiny, které doma nechali, přes ně je pak měla dotlačit ke spolupráci.

Nejdál nejspíš došla u Vladimíra Macáka, jenž pracoval jako programátor IBM ve Spojených státech. K Macákovi se dostala s pomocí Miroslava Vlčka, přítele ze studií. Ten byl přitom agentem StB s krycím jménem Marek, což samozřejmě programátor netušil. Vlček dostal od StB příkaz, aby Macákovi do USA napsal dopis. V tom ho žádal o zaslání odborné knihy přes svého kamaráda Václava Oklešťka, který ho navštíví během své služební cesty. Jenže Okleštěk byl ve skutečnosti příslušníkem VTR s krycím jménem Plotnik. Macák se s ním několikrát sešel, po opakovaných prosbách o informace z IBM ale nejspíš vytušil, s kým má tu čest. Kontakt s Oklešťkem-Plotnikem tedy přerušil. Rozvědka se pak podle podobného scénáře pokoušela získat Čechoslováky z IBM v USA, západním Německu a Francii – ani tam ale neuspěla.

Špionáž na objednávku

Uklidňovat se ovšem mohla alespoň krádeží počítačového procesoru Intel s označením 8080. Ten pak pod nápadně podobným názvem MHB 8080A vyráběla piešťanská Tesla. Získání čipu od Intelu si přitom u rozvědky nejspíš objednal samotný státní podnik. „Manažeři významnějších státních podniků sice neměli přímý kontakt na rozvědku, přes prostředníka jí ale často dávali své požadavky na získání západních technologií, které potřebovali,“ říká historik Cvrček. Většina okopírovaných patentů směřovala do Aera Vodochody, Tesly Rožnov, ČKD nebo JZD Slušovice, v němž se vedle zemědělské výroby věnovali též biochemii nebo výrobě počítačů. Díky průmyslové špionáži mohla navíc ČSSR začít se strojovou výrobou televizních obrazovek nebo novou technologií produkce pneumatik. „Pneumatiky Barum pak dosahovaly o pět procent lepších technických parametrů, než u několika evropských výrobců,“ chlubí se špion Sobek.

Strojová výroba TV obrazovek
původně je vyráběli skláři ručně
díky krádeži technologie bylo možné zavést strojovou výrobu – roční úspory ve výrobě 24 milionů Kčs
úspory cca 10 milionů Kčs
Kvalitnější kinofilmy
na přelomu 50. a 60. let problém s nekvalitními kinofilmy
s rychlostí nanášení fotocitlivé vrstvy na podklad se zvyšuje i kvalita filmu
ČSSR uměla nanášet rychlostí 12 cm/s
krádeží technologie u “světově proslulé firmy” se rychlost výroby zvýšila čtyřikrát
úspora 30 milionů Kčs
pro podnik Foma Hradec Králové
Finance rozvědky
náklady v roce 1967: 1,5 milionu Kčs, 6,5 milionu valutových Kč
1957–1961: 425 získaných materiálů – oceněny na 268,2 milionu Kčs
každý materiál měl průměrnou cenu 630 tisíc Kčs
1962–1967: získáno cca 2100 materiálů – jejich přínos nevyčíslen
Co vozila československá rozvědka ze Západu

Většina kradených informací končila v ČSSR, hlavně vojenské a strategické poznatky se ale posílaly dále do Moskvy nebo dalších spřátelených států. V prosinci 1987 tak VTR do Sovětského svazu zaslala třeba tři vzorky viru HIV. V té době se původce nemoci AIDS ve východním bloku téměř nevyskytoval. Bratrská pomoc tak byla zjevně reakcí na první zaznamenanou nákazu v SSSR, k níž došlo v dubnu téhož roku. Sovětští vědci nejspíš vzorky chtěli zkoumat, aby objevili na zhoubnou nemoc lék.

Podle Sobka navíc rozvědka získala také „dílčí informace k nadzvukovému letadlu typu Concorde“, jež Sověti okopírovali do podoby svého TU-144. Koncem 50. let pak VTR přispěla také k sestřelení amerického vojenského letadla U2, jež z výšky 20 kilometrů pořizovalo špionážní snímky sovětského území a jež Sověti sestřelili v květnu 1960. A to i za pomoci neznámého inženýra z ústecké Spolchemie, který podle Sobka pomohl zdokonalit zaměřovací systém sovětských raket.

Průmyslová špionáž přitom nesměřovala pouze proti Západu. Také Američané a jejich spojenci měli zájem získávat technologie protivníkova bloku. Západní cizinci byli ovšem v zemích RVHP vystaveni důkladnému sledování místní tajnou policií, což špionáž podstatně ztěžovalo. „Dostat se navíc do nějakých výzkumných ústavů nepřicházelo v úvahu. Jedinou možností tak bylo, když k nim někdo z místních přeběhl,“ říká publicista Pacner.

<img src=“bubliny.svg“
alt=
“Z čeho se skládaly JZD Slušovice. Kopírování nebyl hřích…“>

Podle něho průmyslová špionáž v období studené války dokazuje nesmírné technologické zaostávání východního bloku za demokratickými státy. „Západ se opíral o obrovskou základnu výzkumných laboratoří a továren. Když Američané přišli s kosmickým programem Apollo, nakupovali vybavení z celého světa. To Sověti nemohli. Klíčový výzkum umisťovali v ‚zakrytoj‘ oblasti, kde před sebou jednotlivá oddělení tajila, na čem vůbec pracují. Taková nekvalitní spolupráce nemohla dlouhodobě slavit úspěch,“ míní publicista, podle něhož komunistické státy neuspěly také proto, že včas nezachytily počítačovou revoluci a byly vojensky „uzbrojeny“ obrannou strategií USA, což je ekonomicky vyčerpalo.

„Já si přitom nedělám iluze o tom, že by průmyslová špionáž skončila se studenou válkou. Spíše se získávání cizích materiálů přesunulo ze států na firmy, které takto kradou informace své konkurenci,“ uzavírá historik Cvrček.

Děkujeme za sdílení
Google+
Tumblr
Pinterest
Reddit
Hacker News
Předchozí kapitola
Jsem tím posedlý

Jsem tím posedlý

Kevin Mitnick rozhovor hacker FBI 15 min. čtení
Následující kapitola
Můj digitální svět

Můj digitální svět

aplikace soukromí vystřízlivění sociální sítě 15 min. čtení